Postřehy z mého brlohu. AndrewJ na Blog.cz

V pátek mi došla tato zpráva

Sorry tohle nejde prerušit > Nikdy neopouštej nekoho, koho miluješ, pro nekoho, kdo se ti líbí, protože ten, kdo se ti líbí te opustí pro toho, koho miluje! Dnes vecer, o pulnoci si tvá pravá láska uvedomí, že te miluje. Neco se stane mezi hodinami. Zítra budte pripraveni na nejvetší šok vašeho života - pokud prerušíte tento retez, budete mít 10 let problémy ve vztazích, takže pošlete to 10 lidem. Neposílej zpět!!

Nejsem šiřitelem řetězových mejlů apod., ale tentokrát mi něco nedalo a zprávu jsem přeposlal. Odeslal jsem ji jen lidem, od kterých mi takovéto zprávy chodí pravidelně.. Zatím sice nevím, že by si "moje pravá láska" uvědomil, že mě miluje, ale šok jsem zažil... Nevím, jestli byl největší v mém životě, to asi ne, ale šok to byl.

Zavolal mi moje bývalá holka, se kterou jsem se neviděl od té doby, co jsme se rozešli, vlastně ještě dýl, protože jsme se rozešli po telefonu. Že prý je v Břeclavi. Strávili jsme spolu myslím, pěkné odpoledne a část večera. Vypili jsme poslední láhev vína, co mi zbyla doma. Vykládali jsme si, co jsme ty tři roky dělali. A domluvili jsme se, že se ještě určitě někdy uvidíme. Ona možná bude jezdit do Břeclavi častěji, bydlí tady jeden její kolega z práce, včera večer v piksle vypadali, že se k sobě docela mají...

No rozhodně zajímavý den...

Dnes jsme míst tělocviku uklízeli sklepení našeho gymnázia. Objevili jsme ale komůrku, ve které bylo několik beden vína... Bylo to určitě školníků... :) Tak jsme jim od 14 lahví pomohli... Bylo dobré....

Vůbec, školníci jsou u nás zajímavé postavičky... dost často je potkáte jak se prochází po sklepě, v jedné ruce cigaretu, v druhé vonnou tyčinku... Oba dva jsou takoví divní patroni, ale docela sympatičtí.... No, prostě budou míň chlastat...

Podívejte se na tento flashklip. Líbí se mi hudba i nápad jak je to výtvarně i dějově zpracováno.

Pokud vás zaujal, můžete se podívat i na další... ale musíte si je vyhrát na automatě.. http://lodger.tv/

Biologie Právě mi začala biologie. Je to poslední hodin. poslední a nejdelší. Navíc se zkouší. No uvidíme. nepsal jsem písemku, takže bych se příliš nedivil, kdybych byl vyvolaný. Aspoň by to rychleji uteklo. No, nechám se překvapit. Jsem teď už úplně čilý. Jen nohy mě úplně neposlouchají. Představa postel mě najednou už vůbec neláká. Asi to už tělo vzdalo. Došlo mu, že to nemá cenu. Tak akorát produkuje endorfin a aadrenalin ve velkém, aby se udrželo v nějakém použitelném stavu. Zajímalo by mě, jak dlouho te lze vydržet? Ale zkoušet to nebudu. Zkusím to vydžet přes odpolednea jestli se mi to podaří, tak jít v nějakou rozumnou dobu spát. Snad to nebude takový problém jako včera. Stejně mám pocit, že mě vyvolá.... Tak ne. Vyvolala Lenku, co sedí se mnou v lavici. Jsem zvědavý, jak dopadne. bylo to rychlé...5.. Kdo teď? Já opět ne....
Teď mluví o kravském žaludku... sice bereme prvoky, ale to jí asi vůbec nevadí.. Nikdy nepochopím, kde bere schopnost mluvit tak nudně. Vlastně se divím, že se ještě nezbláznila. Celá třída na ni úplně dlabe. A bylo to tak, i když jsem sem codil před 5 lety. Ale tehdy jsem byl z biologie mnohem víc znuděný než dnes. Byl jsem mladší a netrpělivý. netrpělivý jsem pořád, ale asi ne už tolik. A dneska už vůbec ne. Jsem teď úplně příjemně zpomalený. Ještěže si nevynucuje pozornost násilím. Ale ona si jen tak vykládá, a poku ji nikdo příliš neruší, tak je ve třídě v podstatě volná zábava. Pár lidí sice dává pozor, ale většina to sleduje jen tak po očku, i já. No, a někteří na to kašlou úplně. 13:25 posledních 5 minut. Vydržel jsem tu celý den, i když jsem v to moc nedoufal. Beru to jako vítězství nad sebou samým. Mám z toho radost.Možná to nechápet, třeba to vysvětlím v nějakém dalším článku...

PS: přišel jsem domů, a hned jsem to začal přepisovat ze zápisníku... trošku mězarazilo, že článek je limitován 10000 znaky, proto to rozdělení na dva. Jsem unavený, ale chci vydržet až do večera, abych si upravil životní rytmus... Akorát půjdu asi brzy spát...

Němčina Únava těla. Ne však mysli. Nešel jsem v noci spát. Jsem sice unavený, možná i slabý. Ale mé tělo vyplavuje spoustu endorfinu. Baví mě to. Sám jsem zvědavý, jak dlouho vydržím. Bojím se, že mě skolí biologie. No, uvidíme jestli do té doby vůbec vydržím. Teď sedím v 1. lavici, takže udržuji celkem snadno pozornost. I když. To, že píšu tohle vlastně svědší o opaku. Bolí mě ruka. Aspoň, že zatím nespím. I když představa jít domů a lehnout si do teplé postele je až příliš lákavá. Nesmím se začít nudit. Chci tady dnes vydržet celý den.
Nemám do němčina učebnici, takže nemohu dělat samostatné cvičení, jako zbytek skupiny. Řeší nějakou záchranku v přístavu v Hamburku. 8:39 ..uběhlo teprve 40 minut. Budu tady až do půl druhé. Fuj
Matematika Sedím v poslední lavici, učitel zrovna řeší, že jedna holka ze třídy opisovala. Ale je měkký. Nakonec jí to obodoval i když bylo úplně evidentní, že to opsala.
Počítáme teď lehké příklady funkcí s absolutní hodnotou. Začínám mít problémy udržet souvislou myšlenku, vzpomenout si na způsob řešení. Běhá mi mráz po zádech. Nějak jsem se ve svých myšlenkách vzdálil od funkcí k Velké Fermatově větě. Jde o to, že neexistují přirozená čísla x, y, z, pro která xⁿ + yⁿ = zⁿ , kde n je přirozené číslo větší než 2. Důkaz hledali profesionální i amtérští matematici 350 let.Teď jsem někde zahlédl zmínku, že už ho nalezli.Nevíte o tom někdo něco? Já jsem o tom na netu nic nenašel. Taky začínám usínat. Musím psát, abych koncentroval myšlenky na jednu věc. Neusnout. Nic jiného nechci. Ale aspoň na chvilku jsem to zažehnal. 9:24 Hodina utíká tak pomalu. Škoda, že nemám peníze na kafe z automatu. I když, kdoví, jestli by to mělo nějaký smysl. Stejně by bylo slabé. Musím vystačit s endorfinem., i když, bojím se, že když nebudu vyvíjet žádnou fyzickou aktivitu, tělo omezí jeho přísun.

Sudá a lichá funkce.. Koho to má zajímat? Zoufalé čekání na konec hodiny. Nakonec se zvládám soustředit i na sudé a liché funkce. Všechno lepší, než nuda. Spíš mi začíná dělat potíže psaní. Musím se hodně soustředit, abych psal správně a se všemi písmenky. Ale zatím to ještě zvládám.

2. přestávka Právě jsem vysvětloval spolužákům, jak si představit 5 rozměrů. Nedovedou to pochopit. Ve fyzice jsme ještě neopustili Newtonovskou fyziku. A jak jsem k tomu přišel? Snažil jsem se jim vysvětli teorii, že vesmír je konečný.

Jazyk Český Někdo u tabule blekotá jakési mluvní cvičení. o jakési psí rase, jakýsi buldoček prý. Nemám moc rád holky, které si lepí po pokoji obrázky psů a koní, a tahle spolužačka na to úplně vypadá. Kdoví, jak se jmenuje. Nevím, neznám. Právě ke mně došel obrázek toho plemena. Prostě malý, zakrslý buldok. Co si o tom myslet. Nemám moc rád takovéto plemena. Přešlechtěná společenská plemena. 10:00 z češtiny uběhlo teprve 10 minut. Spolužaččino mluvní cvičení je přijato pozitivně. Když si odmyslím pro mě nezajímavé téma, docela to ušlo. Teď předstoupila před třídu jiná spolužačka s mluvním cvičením na téma "Ubrousková technika". Měla by to být nejaká dekorační technika. Že by mě to zajímalo víc, než malí buldočci, se zrovna říct nedá. Ani tuhle spolužačku neznám jménem. Vlastně velmi málo holek ze třídy znám jménem. Doufám, že to stihnu brzy napravit. Nejsem si jistý, že jde zapadnout do kolektivu a neznat půlku třídy jménem. Ale musím uznat, že květináče a rámečky na fotky, zdobené touto technikou vypadají opravdu pěkně, hlavně z dálky.

Haluz, právě jsem se dozvěděl, že za 2 týdny budu mít mluvní cvičení já. Chci to vzít zodpovědně, přece jen jsem o 4 roky starší, než mí spolužáci. Měl bych mít vyzrálejší slovní projev než oni. Téma je "o co se zajímám" Takže vlastně cokoli.

V učebnici mají chybu. Slovo antidaováno neexistuje. Správně má být antedatováno. Najednou se mi nechce spát. Asi jsem překonal nějakou spací fázi. Zbývá 7 minut do přestávky. Těším se na cigaretu. I když se trochu bojím, že mě uspí. Nevím, ale je to pro mě teď záchytný bod. Nedokážu se soustředit v kuse 45 minut... možná ani 5. Už počítám vteřiny do zvonění. A pořád mám dobrou náladu. Úplně si ujíždím. Nechápu, proč se hlásím, když mi to nemyslí. Ale zvládl jsem to. Bavíme se obecně o slově. Na začátku bylo slovo. To slovo bylo od Boha. To slovo bylo Bůh.

Biologické laboratoře Jsem úplně zfetovaný, zfetovaný endorfine, a adrenalinem. Zfetovaný svým vlastním tělem. Třepou se mi ruce. Biologie... Nemám ten předmět zrovna rád. Myslím, že je to hlavně díky učitelce, která je nesnesitelně nudná. Ale dnes mi až zase tolik nevadí. Příliš ji nevnímám. Baví mě pozorovat sám sebe. Je to pro mě nová zkušenost. Poprvé v životě zkoumám svůj stav. Stav naprostého vyčerpání i naprostého uvolnění.
Máme teď krslit nějaké prvoky. Ale nemám sešit do laboratoří (nevěděl jsem, že ho máme mít. Do chemických laboratoří jsem ho nepotřeboval.)
Mám pocit, že přestávám mít cit v nohou. Myslím, že mám nízký tlak., takže bych se příliš nedivil, kdybych někde odpadl. Právě nám vykládá, že budeme pitvat rybu.... a hned potom, jak nějaký exot loni strčil pinzetu do elektrické zásuvky. Ukazuje nám nějakou kouli s ostnama na obrázku, prý že je to měňavka ostrorohá... Mě to tak nebaví... Zrovna vykládá, co máme dělat, když někdo omdlí. Doufám, že nepředvedu hned dnes názorný příklad. Teď mi psala Helena, že včera kecala pře ICQ s nějakým indickým webdesignerem a nějakým anglickým vědcem - fyzikem.Asi to byly v pohodě rozhovory, protože z nich má úplně dobrou náladu.
Teď jsem si uvědomil, že až to budu chtít přepsat do blogu, strávím s tím asi docela dost času. Vždyť píšu dnes skoro pořád. No, uvidíme, kdy na to bude čas a chuť. Rád bych to dal na net co nejdřív.
Biologie začíná působit a mě se chce spát. Je tu hrozná nuda a tak není ani o čem psát. Čeká mě ještě jedna hodina laboratoří a pak ještě jedna hodina normální biologie. Humus. Máme si teď jít pro mikroskop. Třeba to bude zajímavé. I když, co může být zajímavého na pozorování prvoků? Sice chápu, že to někoho baví, ale já to nejsem. Tak, jdu pro ten mikroskop....
Musel jsem poprosit spolužačku, aby mi ho podala z police. Měl jsem starch, že jsem příliš slabý a neměl jsem příliš náladu ho upustit na zem. Teď máme přestávku před další nudnou hodinou laboratoří. Máme se jít proběhnout :) Ona je fakt divná (učitelka). Musím teď vypadnout z labiny...
Byl jsem se na sebe podívat na záchodě v zrdcadle. No, cítím se hůř, než vypadám. Vlastně mám jen trochu rozšířené zorničky. Je přestávka a já se nudím. Nemám v téhle skupině téměř nikoho, s kým se nějak normálně bavím. No, vlastně se ze třídy bavím trošku víc akorát s Honzou. Uvidíme. Jsem tu teprve měsíc. Vlastně přesně měsíc. Nastoupil jsem 5. září. 11:50 Právě začala druhá hodina laboratoří. Ale učitelka tu ještě není. Teď jsem si uvědomil, že vůbec nepiju. Z toho je možná ten nízký tlak.Měl bych se víc hlídat. Už přišla i učitelka. Máme si nachystat vzorky. Ty já samozřejmě nemám. proč mám tak neodolatelnou touhu udělat něco šíleného? Proč musím dělat 3 preparáty?
Ve svých preparátech žádné prvoky nemám. Jen anorganický bordel a vzduchové bubliny. Ty vzduchové bubliny jsou docela zajímavé. Akorát se bojím, že vzduchové bubliny nemají být být předmětem mého pozorování. No, ale nikdo ze skupiny na to není lépe, kromě jedné holky aktivní holky, která si dala záležetz a sehnala si vzorek z nějakého hnusného, stojatého rybníku. Nebo z barelu na zahradě. Kdo má vědět, kde to sebrala. Mám pocit, že jsem překonal další spací fázi. Takže už se mi opět nechce spát. Učitelka má zrovna problém s určením nějakého prvoka. Nakonec usoudila, že to není prvok, ale nějaký jednoduchý, mnohobuněčný organismus.
Výroba preparátu je prý jen otázka náhody. Jsem se právě dozvěděl.
už skoro každý má nějakého prvoka. Jenom já nc. nevím, jestli je to náhoda, protože já ho vůbec nehledám... naštěstí už končíme. I když slovo končíme není úplně trefné, protože budeme mít ještě biologii.. normální hodinu, celá třída.

pokračování 5.10.2005 - den ve škole po probdělé noci II.

Dnes v noci jsem nešel spát. Ne že bych nechtěl. Chtěl jsem a moc, protože je mi jasné, že dnešní den ve škole nebude úplně lehký. A musím tam chodit. Slíbil jsem si to. Nespal jsem, protože jsem nemohl, protože blbý komár, protože spolubydlící kašlal, protože moc myšlenek na jednu hlavu, protože nakonec knížka, protože od tří to už nemělo cenu. Štve mě to, a to jsem schválně šel spát už v jedenáct, protože jsem byl unavý. A je to furt samé protože, a mám blbou náladu a přitom den ještě ani nezačal. Ale po dlouhé době jsem se nasnídal, uvařil si kávu, osprchoval jsem se, přečetl zprávy, a nakonec ještě píšu sem. Stejně mám blbou náladu. Dopíšu, půjdu uvařit ještě jedno kafe, vypiju ho a jdu do školy. Koupím si kusovku, zapálím si před školou, pak vejdu dovnitř a budu spát. Nebo možná ne. Uvidíme.. Prostě humus.. Nespavost nebrat.

Tento článek jsem napsal dnes v chemii....

Sedím v chemii. Nedokážu se vůbec soustředit na teorii hybridních orbitalů. Sedím sám v poslední lavici. Chvilkama pozoruji lidi ve třídě. Čiší z nich jejich mládí a bezstarostnost. Užívají si luxusu bezstarostného mládí. Příliš si toho neváží. Ani já jsem si nevážil. Asi je to typická lidská vlastnost. Nevážit si toho co máme. Možná je to tak dobře. Možná bychom se jinak příliš báli riskovat. Uvědomili bychom si, co všechno můžeme ztratit. Většina z nás by se příliš bála ztráty toho, co máme. Většina z nás se neodváží vsadit vše, jen kvůli nějakému pochybnému zisku.
Vlastně, když nad tím tak přemýšlím, většina z nás se bojí riskovat i tak. Žijeme ve světě, kde se sází jen na jistotu. Málokdo něco riskuje. Možná je to nakonec škoda. Možná by byl život, a potažmo i celý svět, zajímavější. nebyl by tak strohý a racionální. Bylo by tu více místa pro naše pocity. Pro strach, zlobu, nenávist, ale také pro přátelství, pro bezpečí, pro lásku. Byl by to svět, který by ocenil statečnost, schopnosti, smysl pro pravdu. Byl by to svět, kde by byly všechny dveře otevřeny, otevřeny pro lidi, kteří se nebojí vstoupit.
zkuste někdy zariskovat, možná se vám otevřou dveře, o kterých jste ani nevěděli.

Uvědomuju si, že je tento článek poněkud zmatený a neokonalý. Když jsem ho teď přepisoval ze sešitu, sám jsem se občas zarazil. Prostě jsem to napsal tak, jak mi to šlo z hlavy do ruky. Nepřemýšlel jsem příliš nad formou, a vlastně ani nad obsahem. Psal jsem to, co mě právě napadlo.

Rozdíl mezi realitou a šílenstvím hledá Veronika, dívka, která se pokusila o sebevraždu a věří, že díky slabému srdci má už jen týden života. Pobývá v luxusním santoriu a postupně si uvědomuje, že chce žít, že život je jen takový, jaký si jej uděláme. Uvědomila si svou touhu chce žít a milovat a přitom má každým dnem umřít.
Coelho umně, tak jak to umí, vystavuje příběh, který má předvídatelný děj, neoplývá příliš literárními kvalitami, ale přesto vás jeho poselství uchvátí, obohatí, donutí přemýšlet o sobě, o jiných lidech, o bohu, o šílenství, o hrázích uvnitř každého z nás. Čiší z něj láska, přátelství. Dohromady sestavuje poselství, nad nímž mnoho Coelhových kritiků ohrnuje noc, poselství nekomplikované a přitom hluboké.

"U toho malého náměstí je malý vrch. Na tommalém vrchu je malý hrad. Veronika s Eduardem k němu stoupali za smíchu i proklínání, klouzali na zledovatělé cestě a naříkali na únavu.
U hradu stojí obrovský žlutý jeřáb. Kdo přijede do Lublaně poprvé, má dojem, že se hrad opravuje a co nevidět bude zrenovován. Obyvatelé Lublaňe však vědí, že ten jeřáb je tam už celé roky - přestože nikdo nezná skutečný důvod. Veronika vypravoval Eduardovi, že když mají děti ve školce hrad nakreslit, vždycky tam přimalují i jeřáb.
"Ten jeřáb je ostatně udržovanější než hrad."
Eduard se zasmál.
"Ty už bys měla být mrtvá," prohlásil ještě v alkoholickém oparu, ale v hlase se mu ozýval strach. "Tvoje srdce přece nemohlo vydržet ten výstup."
Veronika ho dlouze políbila.
"Dobře si prohlédni moji tvář," řekla. "Uchovej si ji zrakem duše, abys ji mohl jednou namalovat. Můžeš začít u mě, jestli chceš, ale hlavně zase maluj. Je to moje poslední přání. Věříš v Boha?"
"Věřím."
"Tak přísahej při bohu, v něhož věčíš, že mě namaluješ."
"Přísahám."
"A že až namaluješ mne, budeš malovat dál."
"Nevím, jestli tohle můžu slíbit."
"Můžeš. A řeknu ti ještě víc: děkuji ti, že jsi dal mému životu smysl. Přišla jsem na svět, abych prošla vším, čím jsem prošla, abych se pokusila o sebevraždu, zničila si srdce, setkala se s tebou, vystoupila k tomuhle hradu a přiměla tě, aby sis vtiskl do duše moji tvář. To je jediný důvod, proč jsem přišla na svět; abych tě vrátila na cestu, z níž jsi sešel. Nedopusť, abych měla pocit, že můj život byl zbytečný."
"Možná je příliš brzo nebo příliš pozdě, ale stejně jako ty mně, i já chci říct tobě: miluju tě. Nemusíš tomu věřit, možná je to hloupost, můj výmysl."
Veroniak ho objala a prosila Boha, v nějž nevěřila, aby si ji v té chvíli vzal. Zavřela oči a cítila, že on učinil totéž. A usnula hlubokým spánkem beze snů. Smrt byla sladká, voněla po vínu a hladila ji po vlasech.

Nakonec těchto mých dojmů z knihy bych ještě rád zmínil píseň kapely No Comply. Jmenuje se Veronika Decides To Die. Tady je její text

Veronika Decides to Die

Burn your bridges it's not that I don't like you it's more a case of wrong place wrong time cos in one week I will die. This is my second chance. This chemical, vitriol, corrupts my mind take me to my own place own time where I'd happily reside. This is my second chance.

If god exists, he'll forgive. Cos daylights wasted on eyes that choose to remain closed to what they have become: mindless workers who forget where everything went wrong.

Years of searching, I can't even find myself. It took a week of dying before I realised I was to afraid to be myself.

How do you feel when you see me and pity me a girl who once was so young so free? Do you wonder why I felt the need to end my life so early? But now it seems like I'm stuck here to await what I suppose I imposed on myself with a heart that wants to die but still gave me a second chance.

Tak dnes jsem byl u psychiatričky. Šel jsem tam hlavně kvůli Heleně, ale jsem rád, že jsem tam byl. Jsem rád, že vím, že jsem psychicky zdravý. Mám z toho úplně dobrý pocit.
Taky jsem se v čekárně potkal s jedním zajímavým týpkem. Je mu asi 30, během našeho hovoru se několikrát zmínil, že si valil (valí?) na tvrdých drogách... No každopádně zajímavý rozhovor o výletech do Amsterdamu, o pěstování marihuany, o CZteku, o punku, o ukradeném playstationu, o diktatuře násilí...
Potom jsem šel ještě na hodinu do školy.. A po škole jsem strávil příjemné dvě hodiny se Zuzanou, sestrou té holky, co mě včera odmítla.. Vykládali jsme si o všem možném, přehráli jsme si kus Fausta, kterého budu hrát před třídou v češtině. Příjemné odpoledne. Příjemný celý den. Je mi teď docela dobře. Až na pár "detailů", které jsem se rozhodl stejně neřešit. Možná je lepší některé věci brát tak jak přijdou.A šetřit si síly na věci důležitější, hlubší...

Řekla ne.. Mluvili jsme spolu a řekla mi, že mezi námi nemůže nic být. Že jsem spíš jak její brácha...:( Jako by toho tento víkend nebylo málo. Ach jo. Najednou je svět zase o kus prázdnější. Mám pocit, že když začnu být chvíli šťastný, někdo nahoře vezme kladivo a dá mi pár ran, abych se zase pěkně vrátil dolů. Ale já se nedám..

Včera večer jssem se dozvěděl, že si spolubydlící myslí, že jsem mu ukradl 5000kč. Aspoň už vím, proč se se mnou už týden nebaví. Samozřejmě se s tím pochlubil všem našim společným známým a já se to dozvím jako poslední. Ale to by až tak nevadilo. Nejvíc mě sere, že ani sám nevím, jestli jsem to náhodou neudělal. Byl jsem prý jediný, kdo to mohl udělat. Ale vlastně ani nevím, kdyže se ty peníze měly ztratit. Podle toho, jak dlouho se se mnou Adam nebaví, bych to odhadl tak na týden až deset dní. Navíc se v mém okolí neztratily peníze poprvé.. Je snad možné, že bych si to nepamatoval? Je možné, že bych si nepamtoval, jak ty peníze utrácím? Protože já fakt nevěřím, že jsem to byl já, žádné peníze mi nepřebývají. Helena mě donutila jít zítra k psychiatričce. Jdu tam, protože co mi zbývá... Třeba se nakonec o sobě dozvím, že jsem zloděj.. Třeba se o sobě dozvím i horší věci...
Každé řešení je ovšem špatně. Buď jsem nemocný a udělal jsem to já, což není zrovna výhra. Dlužil bych na moje poměry hodně peněz a navíc bych si nemohl být jistý, kdy zase někomu něco šlohnu. Nebo jsem v pořádku a neudělal jsem to já. Kdo to tedy potom udělal? Navíc už je o mě jednou vypuštěno do světa, že kradu.. Má tohle vůbec nějaké řešení?

Mám teď opět nějaké temné období. Miluju jednu holku a místo abych měl radost a užíval si to, tak jí to radši neřeknu. Vlastně ani nevím proč. Možná mám strach, že by řekla ne, i když racionálně vím, že by spíš řekla ano. Možná mám strac se zase na někoho uvázat. A tak mě opět pomalu, ale jistě užírá deprese. Takže zase klesám ke dnu. Čím víc klesám, tím mám větší strach. Čím mám větší strach, tím víc klesám. Nevím co s tím. Je to bludný kruh, který mohu rozseknout nakonec zase jenom já. Vlastně ani nevím jestli to chci rozseknout. Možná ani ne. Proč si nedokážu uvědomit ani co chci? Když se nad tím zamyslím, tak už mám asi zase depresi. Jestli se brzy nevzpamatuju, tak jsem zase v tom. :( Doprdele. Musím si s ní promluvit. Jinak to nejde, nechci už nikdy prožít to, co jsem prožíval minulý rok, nedostal jsem se z toho, abych do toho zase hned spadl.. Jenže ono se to teď mluví. A zítra bude všechno jinak. Budu s ní a zase se budu tvářit, že se nic neděje, budu se užírat někde uvnitř. Proč musím nad vším tak přemýšlet? Proč to nemůžu udělat jednoduše jak všichni? Proč nejsem jako ostatní? Proč? Proč je po proč další proč?