Představte si, že žijete na dně Mariánského příkopu. 10 911 metrů pod hladinou moře. Uprostřed absolutní tmy. Uprostřed absolutního ticha. Nedopadá tam žádný paprsek světla z toho světa tam nahoře. Neslyšíte žádny zvuk. Nevíte jaký svět nahoře je. Nevíte jestli je veselý a krásný. Nevíte jestli je špinavý a smutný. Žijete si ve svém temném světě s ostatními podivnými tvory, kteří občas vydávají jakési světlo, které je však pouze ubohou náhražkou toho světla shora. Žijete si ve svém tmavém světě a jste relativně spokojení. Přizpůsobil jste se životu ve tmě. Máte co jíst, kde spát. Ale jinak máte jen tmu. Smutnou, černou tmu.
Žiju už rok ve tmě. Někde tady v té tmě se mi ztratila moje holka, co jsem s ní byl, když jsem byl ještě nahoře na světle. Ale já jsem se potápěl a ona se potápí nerada. Docela jsem se tady zabydlel, a není mi tu až zas tak špatně. Našel jsem si dobrou díru, kde můžu složit hlavu. S jídlem to sice není až tak super, ale hlady zatím nechcípám. Takže si tady, 10991 metrů pod hladinou, kam žádný paprsek nedopadne, relativně dobře přežívám.
Ale jednou jsem se podíval nahoru, k hladině. Podíval jsem se nahoru a zmocnil se mě divný pocit. Cizí, ale přesto trošku povědomý. Žil jsem si dál ve tmě a čím dál častěji jsem se díval nahoru. Chtěl jsem zažívat ten pocit stále i když jsem ho neuměl pojmenovat. A jednou jsem ho náhle uviděl. Zbloudilý paprsek světla ze světa tam nahoře. Ze světa, kde není jen tma a ticho. Ze světa, který jsem kdysi znal. Ze světa, kde jsem byl šťastný. Uvědomil jsem si, že jsem zapomněl spoustu věcí. Zapomněl jsem, jaké je to být zamilovaný. Zapomněl jsem, jaké je to být šťastný.
A najednou se mě zmocila chuť být zase nahoře. Vidět barvy, slyšet zvuky, smát se, zamilovat se, poznávat a učit se nové věci.
Chystám se teď na cestu. Věřím , že ji zvládnu. Věřím, že zase uvidím světlo.
Žiju už rok ve tmě. Někde tady v té tmě se mi ztratila moje holka, co jsem s ní byl, když jsem byl ještě nahoře na světle. Ale já jsem se potápěl a ona se potápí nerada. Docela jsem se tady zabydlel, a není mi tu až zas tak špatně. Našel jsem si dobrou díru, kde můžu složit hlavu. S jídlem to sice není až tak super, ale hlady zatím nechcípám. Takže si tady, 10991 metrů pod hladinou, kam žádný paprsek nedopadne, relativně dobře přežívám.
Ale jednou jsem se podíval nahoru, k hladině. Podíval jsem se nahoru a zmocnil se mě divný pocit. Cizí, ale přesto trošku povědomý. Žil jsem si dál ve tmě a čím dál častěji jsem se díval nahoru. Chtěl jsem zažívat ten pocit stále i když jsem ho neuměl pojmenovat. A jednou jsem ho náhle uviděl. Zbloudilý paprsek světla ze světa tam nahoře. Ze světa, kde není jen tma a ticho. Ze světa, který jsem kdysi znal. Ze světa, kde jsem byl šťastný. Uvědomil jsem si, že jsem zapomněl spoustu věcí. Zapomněl jsem, jaké je to být zamilovaný. Zapomněl jsem, jaké je to být šťastný.
A najednou se mě zmocila chuť být zase nahoře. Vidět barvy, slyšet zvuky, smát se, zamilovat se, poznávat a učit se nové věci.
Chystám se teď na cestu. Věřím , že ji zvládnu. Věřím, že zase uvidím světlo.
Víťa | 
Zde hledá
Držim palce ;)